Trockij, Lev Davidovič (1879-1940). Ruský marxistický politický myslitel a revolucionář. Hned na počátku své kariéry se stal marxistou, zapojil se do revolučního hnutí a v roce 1905 se objevil mezi nejvýznamnějšími vůdci petrohradského sovětu. Byl zatčen a převezen na Sibiř, odkud utekl a strávil pak deset let v Evropě. Do Ruska se vrátil po únorové revoluci, připojil se k LENINOVI a k bolševikům a stal se společně s Leninem vÚdcem říjnového povstání a architektem revoluce, která následovala. Jako komisař zahraničních věcí vedl mírová jednání s Němci v Brestu a jako válečný komisař vytvořil a vedl vítěznou Rudou armádu během občanské války. Po Leninově smrti se však ocitl v izolaci a mimo centrum stranické činnosti a jeho pád, který následoval, byl tak rychlý a okázalý, jako jeho nástup k moci. V roce 1929 byl vyhoštěn ze Sovětského svazu, vystřídal několik zemí a nakonec se v roce 1937 usadil v Mexiku. Tam byl v roce 1940 zavražděn, patrně na přímý příkaz Stalina.
Trockij je jednou z nejdramatičtějších a nejzajímavějších postav revolučních dějin dvacátého století. Byl to vynikající řečník a organizátor s hereckým talentem, charismatický vůdce v kritických momentech ruských dějin, ale velmi neobratný v rutinní politické a stranické práci. Jeho hrubé, často arogantní chování a povýšený vztah k méně významným lidem ho připravily o politické následovníky a vystavovaly ho manipulaci ze strany druhých lidí. Po své porážce si však zachoval odvahu a až do konce zůstal aktivní a otevřený. Během třicátých let kolem sebe shromáždil skupinu mimoruských příznivců říjnové revoluce, kteří považovali stalinismus za její "degeneraci", a stal se dokonce jejich mluvčím. Ale trockistické hnutí se neprosadilo a sám Trockij strávil poslední léta svého života pokusy zachránit to málo, co zbylo z dřívější slavné éry. Pokud byl jeho hlas ještě vůbec slyšet, byl to hlas volajícího na poušti.
Ať už jsou Trockého politické osudy a historická úloha jakékoliv, zaslouží si být připomínán alespoň pro své obecné politické a společenské úvahy - během života hodně psal - a zejména pro svou analýzu socialistické revoluce v zaostalé společnosti. Už v roce 1906 formuloval koncepci ruské revoluce, která odmítla tehdy převládající názor marxistů, že společnost jako je ruská musí nejprve projít fází kapitalismu a buržoasní revoluce, a pak teprve může dospět k další, socialistické etapě vývoje. Jeho koncepce, která byla téměř úplně originální a vešla do povědomí jako "teorie permanentní revoluce", je založena na tom, co Trockij později nazval "zákonem nerovnoměrného a kombinovaného vývoje". Společnosti jako Rusko, i když jsou zaostalé a nerozvinuté, jsou vystaveny západnímu vlivu, zavádějí některé pokrokové ekonomické metody a vztahy, vytvářejí ostrovy rozvoje, které vedou ke v'zniku velkých měst, početné vrstvy proletariátu, na Západ orientované intelektuální elity a radikálních forem politické opozice. Současně, jelikož industrializace byla zavedena seshora (státem), zůstává buržoasie slabá a liberalismus neúčinný. Následkem toho vznikají ve společnosti rozpory - zaostalost vedle modernosti a v konfliktu s ní - které zvyšují společenské napětí, narušují stabilitu a vedou ke vzniku radikálních sil, které se dostávají do přímé konfrontace se starým režimem. Tento konflikt lze vyřešit jedině náhlým skokem do postkapitalistické, socialistické éry. Avšak Trockij si byl až příliš dobře vědom toho, že početná venkovská populace, která se zajímá nejvýše o získání půdy, se k radikálnímu dělnictvu nepřipojí. Předpokládal však všeobecné revoluční vzplanutí v Evropě a došel k závěru, .že pokud k němu dojde, dělnická vláda v Rusku získá podporu zvenčí, aby mohla provést další ekonomické změny a překonat reakční tendence rolnictva. "Nerovnoměrnost vývoje" tak vyvrcholí "kombinovaným vývojem", to jest spojením dvou historických etap společenského a ekonomického vývoje.
Události roku 1917 potvrdily podle Trockého názoru správnost jeho analýzy~ kterou nakonec částečně uznal i Lenin, jenž k ní zpočátku zaujímal velmi skeptický postoj. Ale k evropské revoluci samozřejmě nedošlo, za což Trockij obviňoval stále více ~talinovu doktrinu "socia,1ismu v jedn~ zemi" s jejím cílem vyhnout se světové revoluci a mezinárodní socialistické orientaci a dát přednost výhradně vnitřním sovětským Cílům (viz SOVĚTSKÝ KOMUNISMUS). Ve třicátých letech Trockij publikoval řadu analýz stalinismu, který definoval střídavě nebo současně jako "bonapartismus", "termidor", byrokratický kolektivismus nebo prostě jako "zradu" či dokonce jako výplod choré mysli.
Nic z toho neznělo příliš přesvědčivě, protože Trockij směšoval často protikladné kategorie analýzy a nedovedl si poradit s fak~m, že Statin mezitím provedl úplnou transformaci sovětské společnosti - i přesto však spolu s dalšími mysliteli přispěl k odhalení hrůz stalinismu či stalinských "zločinů", jak je nazýval.
Složitost Trockého postoje - jak teoretického, tak politického - spočívá v tom, že bez ohledu na Stalina vytrvale hájil výsledky říjnové revoluce a hlavně odmítl přiznat jakoukoliv spojitost mezi původní leninskobolševickou koncepcí strany a politiky a tím, k čemu vedla za Stalina. Ironií je, že to byl sám Trockij, kdo zpočátku (v roce 1903) odmítal bolševismus jako výraz pro "diktaturu nad proletariátem" a Lenina jako robespierrovského spiklence ohrožujícího demokratický a socialistický vývoj v Rusku. Jeho rané spisy, které v letech 1903-1917 vedly k úplnému rozchodu s Leninem, jsou dosud nejlepší publikovanou analýzou vztahu mezi zaostalostí a bolševismem či toho, co bychom dnes mohli označit jako strukturní jev objevující se ve společnostech, kde malé množství společenských institucí dává vznik autonomní nadvládě politiky a státu nad společností. Po smíření s Leninem v roce 1917 se Trockij o tom, co tak správně odhalil a analyzoval na počátku, už nikdy nezmínil. Z hlediska jeho nejistého politického postavení ve dvacátých a třicátých letech je to pochopitelné; současně mu to však zabránilo pochopit, do jaké míry je jeho teorie trvalé revoluce závislá na bolševismu, a je tudíž nevědomým spoluviníkem stalinismu.
Nicméně Trockého sociologická a politická analýza zaostalosti, škály možností, které nabízí daný historický vývoj, a dynamiky revolučních změn výrazně posunula postavení marxismu ve dvacátém století z teorie původně miněné jako. výklad budoucnosti evropského kapitalismu k teorii dalšího vývoje mimoevropských "zaostalých" států, jak to také alespoň částečně potvrdil následující vývoj. Pod praporem marxismu tak v předkapitalistickém světě vznikl nový druh KOLEKTIVISMU, i když měl málo společného s typem společnosti, kterou si Trockij představoval. Trockému se daleko lépe než komukoliv jinému podařilo vysvětlit její dějinnou logiku, i když jeho vlastní osud nejlépe svědčí o hranicích jeho politického myšlení i tohoto kolektivismu. BK

odkazy
Tolstoj, LN.: M(!je paměti. Pokus o vlastní životopis, 2 sv. přeJ. M. Horáková, K. Kraus. Praha: Ústřední dělnické kihkupectví a nakladatelství, 1930.
literatura
Day, R.: Leon Trotsky and the Politics (Jť Economic !solation. Cambridge: Cambridge University Press, 1973.
Deutscher, I.: The Prophet Armed, The Prophet Unarmed, The Prophet Outcast. 3 svazky. Londýn: Oxford University Press, 1954, 1959, 1963.
Knei-Paz, B.: The Social and Politiml Thought oť Leon Trotsky. Oxford: Oxford University Press, 1978.
Kolakowski, L: Main Currents in Marxism, sv. III. Oxford: Oxford University Press, 1978.